Jezdívali jsme hledat Stínadla do uliček Starého Města. Začátkem osmdesátých let 20. století tam kdosi začal křídou po zdech kreslit a psát o věcech, které jsme znali z foglarovek. S překvapením jsme na omítce v Řásnovce četli vzkazy, kterými se novodobí Vontové svolávali na své šílené akce. A v naprostém šoku jsme hleděli na neumělý nákres ježka v kleci na fasádě poblíž Liliové ulice.
Chtěli jsme se dozvědět, co se děje a začali pátrat. Měli jsme spoustu kamarádů, někteří chodili i do slavných Hochů od Bobří řeky a leccos věděli. A pověděli. Vontská organizace prý došla vzkříšení a dějí se věci! Po lešení kolem historických domů na Staroměstském náměstí probíhají honičky na Široka, Vontové před užaslými zraky turistů skáčou z Karlova mostu do Vltavy a potom mizí v kanalizačních stokách a kdosi prý u kostela sv. Vavřince našel pod pětibokým kamenem skutečnou Vontskou kroniku! A za svitu lampionů na půdě tohoto dávno odsvěceného kostela prý nedávno proběhla volba velkého Vonta! Bylo těch zpráv najednou moc a my nevěděli, co si s nimi počít. Ne, že bychom se chtěli stát také Vonty, vždyť tehdy už jsme měli klub Šerých zjevů a to nám připadalo lepší. Ale chtěli jsme do toho nového dění proniknout. Čistě ze zvědavosti.
Nejvíce nás zaujaly informace o kostelu sv. Vavřince, který jsme ovšem na mapě našli vedle Liliové ulice jako kostel sv. Anny. Údajně se do něj dalo dostat ze střechy neobydleného malého domku, přilepeného k jeho zdi. To, co je uvnitř, prý je neuvěřitelné a strašidelné… Bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy se do útrob prastarého kostela podíváme, abychom vše neuvěřitelné a strašidelné viděli na vlastní oči.
„Vont Majk mi říkal, že do kostela se musí lézt obezřetně, aby člověka nikdo neviděl,“ povídal Dan, když jsme pár dní potom jeli trasou metra A na stanici Staroměstská. „Za záclonami v oknech okolních domů číhá spousta slídících oči. Jakmile pozorovatel uzří pohyb v kostele, volá policii.“ „Když už někam lezu, jinak než obezřetně to nedovedu,“ zasmál se Trhač a hrál si přitom s rozsvícenou baterkou. V tom okamžiku mu ale baterka vyklouzla z rukou a jak se ji snažil zachytit, máchnutím ruky ji odpálil přes půl vagónu. S hlasitým křachnutím dopadla na zem a zhasla. „Jsme jen tři, tak snad proklouzneme bez povšimnutí,“ ušklíbl se Dan a pak mi řekl, abych se Trhačovi nesmál tak nahlas. Ale já se nesmál, byl jsem na Trhačovy kousky zvyklý, to se smáli cizí lidé kolem.
Ze stanice Staroměstská naše kroky směřovaly na Malé náměstí. Než jsme na ceduli přečetli název ulice „Jilská“, Trhač už měl vyměněnou žárovičku v baterce. Uličky začaly být úzké a působily starobylým dojmem. Karlova, Řetězová, Liliová…takhle nějak musela vypadat Stínadla. V Liliovce nás Dan roztažením rukou zastavil, pohlédl vzhůru a šeptl: „To je on.“
Kostel byl pořádně veliký, daleko větší, než jsem čekal. Chrámová loď, u střechy dřevěný ochoz, ale věž nikde. Došlo mi, že už jsme tady nedávno byli. V krátké slepé uličce, kolmé na Liliovou, je přece na zdi nakreslen ježek v kleci! Zabočili jsme do uličky, ježek se na zdi stále skvěl. Ulička byla uzavřena vysokými vraty, potlučenými plechem, za ně skoro nebylo vidět – mezírkami jsme zahlédli jen nějakou zahradu s hromadami hlíny. Asi tam něco staví. A po naší pravé ruce – to je ono! Starý polorozpadlý domek, přilepený na zeď kostela! Jeho střecha končila jen metr pod vysokým gotickým oknem, jehož spodní část nebyla zasklená! Zírala na nás odtamtud kostelní tma a nám bylo jasno, kudy vede cesta dovnitř…
Dan se zajímal o vstup do domečku, ale okna měl zatlučená a dveře chránila petlice s těžkým zámkem. „To je v pytli, je zamčeno,“ povídám. „Ne tak docela,“ zašeptal Dan, rozhlédl se a snadno vytáhl ze zdiva zámek i s petlicí, „nejsme první, kdo tudy půjde!“ Pomalu otevíral dveře. Vrzaly děsivě a málem vypadly z pantů. „Rychle!“
Vklouzli jsme dovnitř a zavřeli za sebou. Dírou ve dveřích Dan protáhl ruku a zastrčil petlici zpátky do zdi. Uvnitř bylo šero a vše kolem zchátralé. Nahlédli jsme do přízemní místnosti, starý rozpadlý nábytek, ze zdí opadaná omítka. My jsme však museli na půdu a na střechu, kam vedly jen ztrouchnivělé schody bez zábradlí. „Jdu první, jsem nejlehčí,“ řekl Dan, „pro jistotu vám shora hodím lano!“ Za skřípění a praskání konstrukce jsme se v mračnech prachu vyškrábali pod střechu. Ve střeše byla díra, stačilo odstranit jen dvě tašky. Dan opatrně vyhlédl ven: „Nemyslím, že by si nás někdo všiml. Teď vylezu na střechu, potom na okno kostela a vlezu dovnitř, snad nebude na druhé straně nějaká moc velká díra. Kdyby byla, slaníme!“
Za malou chvilku z gotického okna nad námi trčely jen Danovy nohy a i ty v mžiku zmizely uvnitř. Objevila se hlava: „Pojďte, je tady podlaha!“ Polovinou těla jsem již byl v okně, ale nic jsem neviděl, jen tmu. Okna byla sice obrovská, ale celá zevnitř zatlučená deskami. Dan mne vtáhl dovnitř a oči postupně přivykly tmě. Stál jsem na pevné podlážce, jaké bývají na lešení. Vedle mne cosi temně žuchlo. Dan vtáhl dovnitř Trhače. Vytáhli jsme baterky a nestačili se divit. Lešení bylo kolem nás všude. Objevili jsme, že celý vnitřek kostela má vybudovaná patra z lešení. Několik pater.
Za svitu baterek jsme učinili několik opatrných kroků. Kolem nás se objevily, k našemu překvapení, uskladněné velké transparenty plné zvučných hesel a hlav státníků z dávných dob. „Skladiště, to je skladiště z padesátých let nebo co,“ huhlal Trhač, „ale co je tohle!?“ Před námi se ze tmy vyloupl výtah, jaký nikdo z nás ještě neviděl. Dřevěný, roubený, stěny z pletiva a na něm cedulka i s letopočtem 1882… „Tak do toho bych nevlez, Trhači,“ povídám. Ale za výtahem jsme našli schodiště. Schody vedly z děsivé, zatuchlé temnoty odkudsi zdola vysoko, vysoko nad nás. „Nahoru,“ rozhodl Dan.
Vyšli jsme několik pater nahoru a vydali se na průzkum patra, které bylo úplně nahoře, pod mohutnými trámy krovu. Posvítil jsem baterkou do prostoru před sebe a leknutím zůstal stát jak solný sloup…přede mnou se v šeru zjevila postava se zvednutýma rukama! „To je socha,“ řekl nahlas Dan. Musel mít snad nervy ze železa. Vydechl jsem úlevou a pokračoval dál za ním. Za sochou se rýsovaly dveře. Dan vzal za kliku a překvapení nebrala konce. Zalilo nás denní světlo a my před sebou viděli stoletý splachovací záchod i s oknem. Mísa byla litinová s dřevěným zkrouceným prkénkem, do mísy vedla kovová trubka z rozeschlé dřevěné vodní nádržky vysoko na zdi. Z nádržky viselo zdobené kovové splachovadlo. „To není možný,“ zasmál se Trhač, „co tady ještě dneska najdeme?“ A opřel se o rám okna a pohlédl ven: „No tohle, víte, co jsou ty hromady hlíny na té zahradě dole? To je hřbitov! Vykopané hroby, jsou vidět celé kostry! Tam kopou archeologové!“
Vrátili jsme se na půdu kostela a svítili kolem sebe. A všimli jsme se jich hned. Lampióny! Novodobé papírové lampióny, které byly k dostání v každém papírnictví. Visely na gotických trámech, byly zašlapané na zemi. Spousta lampiónů. „My jsme to našli! O tom nemůže být pochyb! Tady proběhla volba Velkého Vonta!“ Dan skoro křičel a ani Trhač, ani já jsme vzrušení neskrývali. Kdeže zmizela naše ostražitost! Vzápětí následovalo další překvapení - nález desky na zdi, která patrně připomínala nějakou dávnou přestavbu kostela. Zřetelně byl znát, kromě několika řádků textu, i letopočet „1676“.
Světelný kužel baterky půdou pátral dál , až nalezl bytelné, kovovými pásy pobité dveře. Další chvíle vzrušení! Vzal jsem za kliku a zabral. Dveře se překvapivě lehce otevřely a za nimi…tak to už bylo moc. Čekali jsme leccos, komůrku s Maxmiliánem Drápem, dílnu penězokazců nebo kdovíco ještě. Ale za dveřmi bylo několik schodů dolů a osvětlená čistá chodba s linem a popelníky, řada dveří s cedulkami, na cedulkách jména současných lidí i s tituly. „To se mi jen zdá,“ řekl Trhač, „asi nějaká instituce nebo škola nebo tak něco…radši mizíme zpátky na půdu!“
Důkladný průzkum nás přivedl k dalším dvířkům, která vedla přímo na dřevěný ochoz kolem střechy, na ten, který jsme předtím viděli z ulice. Vypadal velmi zpuchřele, to ale nezabránilo šílenci Danovi, aby na něj vkročil. Drželi jsme ho sice na laně, ale po pár metrech řekl „dobrý!“, my lano pustili, on si ho sbalil a křepkou chůzí nám zmizel z dohledu zrovna ve chvíli, kdy se z protějšího domu ozval křik: „Zloději, zloději, hned voláme policii!“
Dan byl v mžiku zpátky, ale to už jsme s Trhačem překotně sbíhali schody zpátky dolů. „Do prčic, musíme zmizet dřív, než nás seberou poldové!“ křičel Trhač. Letěli jsme po schodech dolů jak zběsilí, až mi připadalo, že už běžíme nějak moc dlouho a že jsme minuli odbočku k „našemu“ oknu. Což bylo v dalším okamžiku více než jasné. Kolem nás zmizelo lešení. Schody, po kterých jsme sbíhali, byly najednou kamenné, kamenné zdivo všude kolem a nejen to. Citelně se ochladilo a ve všemožných výklencích po naší pravici i levici zasvítily vyrovnané hromady ze stovek kostí. Lidských kostí! „Krypta, to je krypta,“ vykřikl Dan. „Minuli jsme východ a teď jsme ve sklepě!“ Ztuhli jsme zděšením. „Co dál, Dane?“ „Když už jsme tady, jdeme dál, kam až to půjde,“ odpověděl pevným hlasem Dan. Těch pár desítek metrů ve společnosti kostlivců byl dost děsivý zážitek. Nakonec nás zastavily hluboko v podzemí zjevně středověké, těžké železné dveře. Otevřít prostě nešly. Kdoví, co bylo za nimi. Tajuplné pražské podzemí…
Vrátili jsme se temnou studenou hrobkou zpět na schody a po chvilce našli dřevěné patro, ze kterého šlo vylézt oknem ven. Venku se mezitím setmělo, nebylo divu, že jsme se při úprku okna nevšimli. „Zhasnout, zhasnout,“ velel Dan, „co když už na nás venku číhají!“ Opatrně jsme vyhlíželi z okna ven a několik dlouhých minut poslouchali ruch venku. Ale všude byl klid. Spustili jsme se, raději na laně, až na podlahu domečku, vytáhli petlici, vrátili ji na své místo a vmísili se nenápadně mezi těch pár turistů, co se ploužilo kolem. „To nám nikdo nebude věřit,“ svítily oči Trhačovi, „a Vontům to říct nesmíme!“ „Tak, tak, Trhači,“ řekl jsem mu. „Neprozraďme nic, co víme. Mlčenlivost chrání nás. A šerá je barva naše!“
Ve S., 5.3.2015
Poznámky k historce „Kostel" - jak to bylo doopravdy, doplňky od očitých svědků, fotodokumentace...
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana