Ztěžka se mé nohy brodily hlubokými sněhovými závějemi v údolí mezi vysokými kopci. Spíš horami.
Tolik sněhu jsem nečekal. Vždyť vyšší polohy kopce, na který jsem se chtěl vyškrábat, byly bílé nadílky díky oblevě posledních dní zbaveny. Zíral jsem na ta suťoviska s rozechvěním už ze silnice, po které jsem se blížil z nedalekého rekreačního zařízení v obci Podlipa.
Na zádech batoh s balíkem novin a těžkým kladivem. A s teoretickou výzbrojí v hlavě. Snad jsem
připraven na vše, blesklo mi hlavou a oči zapátraly nad vrcholky hor, jestli neuvidím kolečko. Zatím nic.
Snad si bača ze mě nevystřelil.
Panečku, to byla škola v přírodě. Na Slovensku. Jižně od Nízkých Tater jsou Veporské Vrchy a Lubietová. A u Lubietové hodně zvláštní kopec. Když jsem se dozvěděl, kam to na ty tři listopadové týdny jedeme, málem to se mnou seklo.
Seděl jsem skoro sám v jídelně rekreačního zařízení v Podlipě a něco studoval v tlustém atlase nerostů.
Měl jsem chvíli volna, děti měly polední klid a byly rády, že jsou rády.
Vrzly dveře a dovnitř se vevalila monstrózní figura v huňatém ovčím kožichu. ,,Jozef, kadě si!?" hlaholil
mocným hlasem a zjevně sháněl správce. ,,Tadialto, hněd priděm, zatial porozprávaj s učitělem, chce
isť hore na Vysokú! Treba mu to rozmluviť!"
,,Ja som bača a hore to dobre poznam!", spustil na mě a svalil se na protější židli. Zavanula z něj
směsice pachu divočiny a kdovíčeho všeho. ,,Prečo tam chceš isť, nieje to privela bezpečné!"
,,Do - dobrý den...malachit...azurit...libethenit...já tam musím!", vypadlo ze mě. Byl jsem trochu
zaskočen. Abych pravdu řekl, skoro jsem mu nerozuměl, spíše jsem vytušil, co říká. ,,Áj, šutrolog,
nějste prvý! Ale medvedz ješte nespi a je to mrzuty medvedz! Lovi v kopcoch aby sa nažral a išel spať!.
Dajtě pozor - spoznatě, kdě je - lebo nad nim vo výške krůži v kole havrani a čakajů na zbytke po jeho
hostině! Ako uzritě havranu kolečko, prchnitě! A kym za vami pobeži, neutečetě, bo chyti aj koňa!
Musitě vylezť vysoko na strom. Kym poleze za vami, musitě lezť eště vyššie! Tam sa medvedz boji, bo
sa to s vami budě privela hybať a on zlezie dole a budě dole čakať. A vy musitě vydržať kym pridě
pomoc."
Já koukal jak vrána, totiž havran. Tak kolečko mám hledat na obloze a zdrhat. Bača byl z mého zděšení
nadmíru potěšen a pověděl mi ještě spoustu věcí, například, že na kopci je spousta jeskyní a bačové si
do nich ukrývají lahve s borovičkou, místním proslulým alkoholem. A že si mam štrngnúť, kdybych
nějakou našel...
Hrabal jsem se západním svahem vzhůru do kopce. Sněhu ubývalo a konečně jsem stanul na pevné kamenné suti. Letmý pohled pod nohy a zachvátila mne zelená horečka. Malachit, malachit - všude. Bral jsem do rukou kámen za kamenem a propadal nadšení. Shodil jsem batoh ze zad, vytáhl noviny a začal ty hezčí kameny balit a strkat do batohu. Postupoval jsem sutí výš a výš a nacházel nové a nové kousky. Netrvalo dlouho a batoh byl plný. Nebylo snadné hrabat se dál do kopce s dvaceti kily na zádech, ale jinak jsem nemohl. Kdeže byly myšlenky na nevrlého medvěda tam někde v kopcích! Blížil jsem se pod vrchol kopce a nacházel nové a nové a hezčí a hezčí malachity. Batoh dolů a rozbalovat a vyhazovat ty první, nehezké vzorky! Všechno pryč, potřebuji místo pro ty nové, hezčí. Ani nevím, kolikrát jsem musel obsah batohu vyměnit...
Suťoviště vystřídal opět široký pás sněhu a v něm byla znát vyšlapaná pěšina. Kampak vede? Byl jsem zvědavý, vzpomněl jsem si na bačovo vyprávění o jeskyních s borovičkou. Určitě jsem netoužil po nějakém ,,štrngnutí", ale rád bych jeskyni s lahvinkou jen tak našel a prozkoumal. Vydal jsem se po pěšině a ta mne záhy dovedla k jeskyni. V zemi díra jako hrom. Tak tady to máte, bačové! Skočil jsem do ní a do nosu mne udeřil děsný zápach...jako v zoo, napadlo mne. Ale vtom záblesk v hlavě a šokové procitnutí. Vylétl jsem z díry zase ven a koukl na pěšinu. Doprčic, hučelo mi hlavou. Pěšina byla vyšlapána pořádnými tlapami s drápy. Doprčic, doprčic, já skočil přímo do medvědího doupěte! Kolečko, kolečko, kde je kolečko? Zíral jsem nad nedaleké lesy a...bylo tam, bylo, tak dvěstě metrů ode mne! Chvíli jsem za na něj civěl, až bylo zřetelné, že se pomalu blíží. Vyběhl jsem na vrchol kopce.
Sníh zmizel a hora odkryla na svém temeni další zelenou nádheru z ,,bohatství svýho". A nejen to, pode mnou se modral tu i tam azurit a zelenal konečně také vzácný nerost libethenit, pojmenovaný podle německého názvu Lubietové. Batoh na zem a staré nahrazovat novým, lepším...
Po očku jsem sledoval kolečko na nebi. Pořád se blížilo. Zrychlil jsem a sestupoval z hory jejím
opačným, východním svahem. A sto metrů pod vrcholem jsem našel něco nádherného. Jako mléko bílý
křemen, protkaný jasně zelenými nitkami a provázky malachitu. Až se mi nad tou krásou dech zastavil.
Pohled zpět. Kolečko bylo někde na vrcholu, tam, kde jsem byl před pěti minutami. Medvěd musel
přidat na tempu. Sbalil jsem poslední nález a zahájil překotný ústup. Běžel jsem sutí dolů, až jsem strhl
kamennou lavinu.
Bezpečně jsem stanul na silnici v údolí a pohlédl nad kopec. Ale kolečko zmizelo. Asi
už je v brlohu, řekl jsem si, a nasává borovičku. Kdoví, po kom to tam tak smrdělo. Ale to jsem si dělal
legraci. Protože ty medvědí stopy vidím dodnes.
Ch., 1.3.2016
Poznámky k historce „Kolečko" - jak to bylo doopravdy, doplňky od očitých svědků, fotodokumentace...
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana