Říká se, že kolem Vánoc se dějí zvláštní věci a někdy i zázraky. A něco na tom bude, alespoň Trhač a my ostatní o tom víme své.
Do Vánoc nebylo daleko a s několika kamarády nás čekal parádní vandr - do zasněžených Brd. Brali jsme sebou i suché pečivo a mrkev, abychom ozdobili stromeček zimou sužované zvěři a sami se tak zahřáli vědomím dobrého skutku. Dělávali jsme to každým rokem a hlídávali přitom Trhače, aby zvířátkům dobrůtky neokousal, to ale jenom z legrace.
Z vláčku jsme vystoupili někde u Dobříše a čekaly nás asi dvě hodiny pochodu vzhůru do kopců. A dokonce čerstvě napadaným sněhem neprošlapanými cestami. Páteční večer se vyjasnil a vypadalo to na pěkný mráz, to nám ale radost nekazilo. Nocovat jsme chtěli ve srubu s bytelným kamenným krbem a věděli, že za srubem je nadělána pěkná hromada dřeva na topení.
Hluboké brdské lesy jsou nádherné a tajuplné i v zimě, nebo přesněji hlavně v zimě. Tu romantiku jsme si užívali plnými doušky skoro celé dvě hodiny pochodu, dokud Trhač neprohlásil: "Potřebuju jít na velké medvědy, protože už to nevydržím. Raději na mě nečekejte. Až je ulovím, půjdu po vašich stopách." Zmizeli jsme Trhačovi ve tmě a on zamířil do nízkého lesíka vedle cesty, aby našel vhodné místečko k "lovení medvědů".
S těmi medvědy to dopadlo dobře, Trhač se zas oblékl a chtěl se vrátit na cestu, když ho upoutalo jakési mihotání světla hlouběji v lese. Byl překvapen a zvědavost mu nedala. Postupoval temnotou mezi stromy opatrně dál. Světlo začalo být výraznější. Po chvilce uviděl v dálce mezi stromy zřetelně hořící oheň a kolem něj několik pohybujících se postav.
Měl nutkání dojít až k ohni a pozdravit se s táborníky, ale nakonec si řekl - kdoví, jestli by o mě stáli, zajdeme se za nimi podívat raději až zítra - a všichni. A vrátil se po svých stopách na cestu a po našich stopách vyrazil za námi k blízkému srubu.
My zatím obydlili srub, zatopili a postavili na čaj. Trhač dorazil malou chvíli po nás a povídal o ohni v lese. Řekli jsme si, že se tam zítra opravdu zastavíme, místo s ohněm nebylo daleko od plánované sobotní trasy. A potom jsme jedli, pili, hodovali a na kytary hráli a zpívali a povídali, jak to tak na Vánoce někteří lidé dělávají. A spát jsme šli až k ránu.
Sobotní ráno bylo jasné a mrazivé. Na sněhu se utvořila namrzlá krusta a křupala nám pod nohama. Nový sníh v noci nenapadl a my šli zpátky po našich stopách až k místu Trhačovy odbočky a potom dál, až na místo, odkud lovec medvědů viděl oheň. "Jo, bylo to támhle," mávnul rukou do vysokého lesa před námi, "pamatuju si to docela přesně!" A zčerstva vyrazil naznačeným směrem.
Doběhl jsem na místo "ohně" jako poslední a překvapil mne zmatek v očích kamarádů. "Opravdu, opravdu...," opakoval Trhač. Stýblo se křečovitě zasmálo, ostatní mlčeli a vytřeštěně koukali kolem sebe. Nikde žádné stopy po ohni, všude netknutý sníh. A pod sněhem obrysy velkého vysokého ohniště. Kolem dokola rozpadlé lavičky z kulatiny. "To je divný," ztuhl Stýblu úsměv ve tváři.
...
Davy, který byl na vánočním vandru s námi, byl vždy velkým znalcem Brd a brdského trampování. Podivná příhoda s ohništěm pod sněhem mu nedala spát a začal se pídit po minulosti toho místa. Něco zjistil z literatury, něco od jednoho prastarého pamětníka. Patrně jsme našli místo, na které jezdila tábořit parta kamarádů někdy ve třicátých a počátkem čtyřicátých let. Byli však zapojeni v odboji v době druhé světové války a špatně to s nimi dopadlo.
Trhač se od té doby dušuje, že oheň i postavy skutečně viděl a říká to s vážným výrazem ve tváři a já mu to věřím. Byly tenkrát přece Vánoce a to se dějí zvláštní věci...
Ve S., 29.11.2016
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana