Tato šílená historka je od Stýbla. Neprožil ji nikdo z nás a nikdo by určitě o takový zážitek ani nestál. Stýblovi ji vyprávěl jeho strejc, kterému se to prý všechno kdysi stalo. Z čehož lze dopředu usoudit, že to dobrodružství přežil. Ovšem nikoli bez následků...
Po válce bylo v pohraničí málo lidí a bylo třeba každé pracovité ruky. Stýblovo strejc se přihlásil na brigádu do nějaké šumavské pily. Práce bylo nad hlavu, pracovalo se i v sobotu. Ten podzim rostly houby, hodně hub. A to bylo něco pro Stýblovo strejce - náruživého houbaře! Chtěl jich co nejvíc nasušit, aby si je mohl dopřávat po celý rok a aby jich mohl poslat co nejvíce i rodině domů. Všichni, celá ta jejich rodina se totiž mohla utlouct po houbách - nakonec, i Stýblo to má v genech. Ten se cpe i prašivkama a zlé jazyky říkají, že si houby pěstuje i mezi prsty u nohou.
Ale nechme Stýblo. Stýblovo strejc vyrazil tenkrát odpoledne po sobotní šichtě směr šumavské hvozdy. A využil příležitosti, svezl se náklaďákem z pily, který jel pro dřevo do vzdáleného lesa. Dostal se tak dost daleko, do lůna hor a o houby zakopával od prvního okamžiku! Šel dál a dál, pořád koukal po nebi, kde je slunce, aby se neztratil a byl včas zpátky u náklaďáku, kterým se chtěl také vrátit. Ale především koukal po houbách. Za chvíli měl plný jeden koš, za chvíli druhý a propadal eufórii houbařského snu - pořád na něj vyskakoval jeden hřib za druhým, jeden hezčí než druhý. A tak ty starší mírně nevzhledné houby vyhazoval a nahrazoval novými, šel dál a dál do lesa a úplně zapomněl na čas a na slunce...až zjistil, že slunce je za mraky a snad už dokonce zapadá. Trochu v něm hrklo - kolik je hodin, kde je náklaďák? Přiznal si, že se ztratil a nečeká ho nic pěkného.
Začalo se smrákat a Stýblovo strejc začal zmatkovat. Přespat tady v lese? Kdybych měl mobil, napadlo ho, tak bych si zavolal pomoc. Ale mobily budou až za padesát let. Zkusil tedy něco jiného. Vylezl na vysoký strom, jestli neuvidí někde poblíž světla vesnice, ve které by mu jistě pomoc neodmítli. Jak tak stoupal hustým větvovím, které škrábalo a bránilo mu v pohybu, připadal si jako Jeníček a Mařenka. Ale moc vtipné mu to nepřipadalo.
Držel se tenkých větví vršku lesního velikána jako klíště a zraky pátral po okolí. Nic, nic - ale přece! Je to možné? Na konci nedaleké paseky svítí světýlko! A je vidět temný obrys stavení! Slezl dolů jak veverka a vyrazil oním směrem. Nešel ani čtvrthodinku a byl na mýtině, kousek před ním starý roubený dům. Se svítícím oknem.
Přikradl se k oknu a nahlédl dovnitř. Prostorná místnost, kuchyně, na kamnech velký hrnec a nad nímu shrbená, ale vysoká postava. Velkou vařečkou ztěžka míchala obsah hrnce - a vzápětí se zprudka otočila k oknu a pohlédla na Stýblova strejce, i když o něm nemohla mít tušení! Se Stýblovo strejcem to trhlo a zalila ho vlna hrůzy. Koukal do strašlivě zjizvené tváře starého muže s jedním okem. Chtělo se mu utéct, ale nohy mu zdřevěněly. Stařec se hrnul k němu. Zarachotil klíč v zámku dveří hnedle vedle okna, dveře se se skřípěním otevřely. "Co chceš?" zeptal se dědek poněkud zastřeným hlasem. "Já - já...," blekotal Stýblovo strejc, "...zabloudil jsem, mám houby, jestli chcete...mohl bych u vás přespat? V noci bude zima..."
Dědek si ho pátravým zrakem důkladně prohlédl od hlavy až k patě. " Pojď," řekl a ukázal rukou dovnitř, "máš hlad?" Šinul si to k tomu velehrnci na kamnech, ale Stýblovo strejc měl nějaké divné tušení a jídlo odmítl. "Děkuju, ale šel bych hned spát, jsem po tom houbaření všecek utrmácen..."
Dědek si ho znovu změřil dlouhým pohledem, sáhl po petrolejce a naznačil, aby ho následoval. Šel zpět do předsíně ke vstupním dveřím, odkud také vedly schody někam na půdu. Stýblovo strejc ho následoval. Schody příšerně vrzaly, dělaly "...skříííp,skříííp...". Vystoupali po nich až na půdu.
Půdě vévodil masivní komín, který sliboval jakýs takýs zdroj tepla a kolem stála bez ladu a skladu spousta prastarého nábytku, v něm a na něm hromady nějakého šatstva. A na zemi hromady bot. Rozhodně to nebyla nějaká normální půda se senem. Dědek zavedl Stýblovo strejce k obrovské staré posteli, která byla rozestlaná, jako by na někoho čekala. " Tady budeš spát," zachraptěl děděk, "lehni a spi!" Znělo to skoro jako příkaz. Dědek se za skřípění schodů odhrabal dolů do přízemí a Stýblovo strejc zalehl do postele. Byla zaprášená a povlečení smrdělo. Divně smrdělo.
Už se o něj pokoušel spánek a byl téměř na cestě do říše boha spánku Morfea, když dole v přízemí něco vrzlo. Stýblovo strejc se v mžiku probral a zbystřil smysly. Slyšel pomalé kročeje a od schodiště se začalo rozlévat mdlé světlo petrolejky,"...skříííp, skříííp..."
Musel to být dědek, kdo jiný. Vystoupal skoro až na půdu, zdvihl petrolejku, aby si posvítil a hlasitě zašeptal "...spíš?" Ve Stýblově strejci by se krve nedořezal. " Už skoro...jsem spal,...uáááá", mocně zívl v odpověď. "Skříííp, skříííp," světlo povadlo a dědek se vrátil do kuchyně. Stýblovo strejc byl vyděšen. Jaká divná hra se to tady se mnou hraje? Co ty šaty kolem? Co je v tom děsivém hrnci na kamnech!? Rozhodl se, že už oka nezamhouří.
Za čtvrt hodiny to samé. "Skříííp, skříííp...spíš!?" " Jojo, už jsem skoro spal, dobrou noc..." Stýblovo strejc měl jasno. Musím něco udělat, jde mi o kejhák, pochopil. Vylezl z postele a místo sebe pod peřinu narafičil staré hadry, co posbíral kolem. Vypadalo to tak, jako by v posteli spal on sám. A schoval se za nedalekou skříň. A čeho se obával, skutečně za chvíli přišlo.
"...Skříííp, skříííp... spíš!?" A tentokrát Stýblovo strejc ani nepíp. Dědek s lampou chvíli nehnutě stál na schodech a potom svůj dotaz ještě jednou zopakoval. Nic. Ticho. Přízrak vystoupil po několika zbylých schodech a stanul na půdě. Stýblovo strejc stěží zadusil výkřik hrůzy - v šeravém svitu petrolejky bylo jasně viděl, jak se v dědkově ruce houpe ale pořádná sekera! Houpala se zleva doprava, zleva doprava a dědek vyčkával. A pak vykročil k posteli. Nad postelí se rozmáchl ...a ťal do míst, kde tušil hlavu!
Stýblovo strýc vydal děsivý skřek hrůzy, vyrazil ze svého úkrytu, zprudka vrazil do dědka a skoky zdolal schody do přízemí. Vzal za kliku, ale - bylo zamčeno! Zahlédl klíč, který visel na hřebíku vedle dveří, ale než po něm stačil hmátnout, měl v zádech dědka, který najednou projevil nečekanou mrštnost a seběhl po schodech jako mladík! Stýblovo strejc na poslední chvíli uskočil do kuchyně. Za stůl, aby na něj dědek sekerou nedosáhl! Chvíli se honili kolem stolu, udýcháni stáli každý na opačné straně a čekali, co udělá ten druhý. Ten děsivý hrnec na kamnech, pořád tam byl! Stýblovo strejc sebral všechny síly, zvedl stůl a vrhnul ho na dědka, co vlastně nejspíš jen jako dědek vypadal. Vzápětí se vrhnul do předsíně, strhnul klíč z hřebíku, vrazil ho do zámku a otočil.
Ale to už slyšel, že příšera se sekerou je mu zas v patách. Stihl ještě otevřít dveře a zároveň si uvědomil i svistot sekery těsně nad ním. V posledním okamžiku se předklonil, "...žžžbuch!", sekera dopadla ...a...
A od té doby má Stýblovo strejc zadek na dvě půlky.
Ch., 24.10.2016
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana