Pustověty. Pustověty. Tak, tak, Pustověty – dobře si jméno té zastávky i přilehlé vesnice v Křivoklátské vrchovině pamatuji…to se nedá zapomenout. Sníh, mráz pronikající do morku kostí. Všude bílo a děsivé ticho. Člověk se po vystoupení z vlaku divil, kam se to železnou drahou nechal dopravit. Byli jsme s Trhačem zaskočeni tím atakem chladu. Ohřát jsme se mohli jedině pohledem na kouř, vycházející z komínů několika blízkých domků.
Před několika dny s tím nápadem přišel Trhač. Pojedeme spát do lesů na sníh. Lednový vandr, to je jen pro opravdové drsňáky. Předpověď počasí v televizi věštila na následující víkend extrémní mrazy, takže jsme si říkali, že bude na leden možná docela teplo a přespání v lese bude snesitelné. Byli jsme tehdy zvyklí na to, že skutečné počasí bývá opakem předpovědi.
Původně nás mělo jet několik, ale nakonec jsme zůstali jen my dva. Ostatní museli najednou jet kupovat křečky, učit se na nenadálou písemku z občanské nauky či je rozbolel zub, který už dávno neměli. Někdo z kamarádů (nebudu Jima jmenovat) dokonce na poslední chvíli odmítl jet se slovy, že nemá co na sebe. Nakonec jsem tomu rozuměl, protože i já se tak trochu bál. Věděl jsem, že Trhač je extrémní tramp. Sedmnáctiletý extrémní tramp.
Vyrazili jsme brzy ráno v sobotu. Ze Smíchova, přestup v Berouně. Navlékl jsem se jako pumpa, pro jistotu. Několik svetrů, starý obludný kabát – vaťák, kanady s několikerými ponožkami. V kapsách kilo cukroví od vánoc, to je důležité. Energie. A na zádech batoh s těžkým a objemným péřovým spacákem a zásobou jídla. Trhači, Trhači, kam ty na ty nápady chodíš…
Lokálka, která nás vezla z Berouna, měla úplně zamrzlá okna, takže nebylo vidět, kde jsme. Dýcháním na okno jsme vytvářeli malinké průzory, abychom získali aspoň základní přehled o situaci. „Nebojte, kluci,“ sedl si k nám průvodčí, „řeknu vám, až budou Pustověty. A co tam vlastně budete dělat? Tam nic není.“ „My je jenom projdeme a vyrazíme dál, do lesů,“ odvětil Trhač. „Do lesů?“, zasmál se průvodčí, „vždyť tam zmrznete!“ Smáli jsme se také, ale, pravda, trochu mi smích na rtech zamrzl. „My jsme vybavený,“ s nadhledem pravil Trhač, „ a kdo se bojí, nesmí do lesa!“ „Tak to jó,“ na to průvodčí.
Byl to trochu nepříjemný pocit. Vagón lokálky se brodil sněhem v dál a my stáli v třiceticentimetrové vrstvě čerstvého sněhu na zastávce Pustověty. Aspoň, že byla vymetená obloha. Modré nebe a bílý sníh je dokonalá kombinace. Natáhli jsme rukavice a vyrazili na silnici za zastávkou, měla tam vést červená turistická značka. Shrnul jsem rukavicí sníh z prvního sloupu, ke kterému jsme přišli a byla tam! Podle mapy jsme věděli, kudy dál. Namáhavě jsme si razili cestu hlubokým sněhem neprotažené silnice a Trhač jásal: „Výborně, do Jahoďáku to není ani třicet kilometrů!“ „To je dobře,“ odpověděl jsem a rozbalil první cukrátko z kapsy.
Tak nějak jsme odhadli, kde turistická značka odbočuje ze silnice na polní cestu a vyrazili do bezbřehé sněžné pláně. „Musí to být tudy,“ šustil Trhač mapou. Měli jsme za sebou půl kilometru a začínal jsem toho mít dost. Další bonbón. „Nechceš, Trhači, taky cukrátko?“ „Dík, rád.“ „Fakt musíme ujít třicet kilometrů, Trhadlo?“ ptal jsem se, protože mi to připadalo nemožné. „Necelých,“ odpověděl Trhač. „A nemůžeme jít do toho Jahoďáku nějakou zkratkou?“ „Jdeme zkratkou,“ na to Trhač.
Střídali jsme se v pořadí – ten kdo prošlapával cestu, to měl těžší a dlouho nevydržel. Když jsem šel první já, Trhač za mnou mi vypravoval o Jahodovém údolí. Objevil ho v létě a prý je to tam jako v ráji. Tam, daleko, v hlubokých lesích za Skryjemi, je paseka s potokem, z kterého se dá pít. U něj malé ohniště. Kousek od potoka veliký seník, co má vespod krmelec. Je tam spousta zvěře, dokonce mufloni. V celém údolí rostou lesní jahody, veliké jako třešně a nikdo je nesbírá, jenom Trhač. Tedy jednou, když tam byl. „Teď tam asi nebudou, co?“ zasmál jsem se. „To já nevím,“ zařehtal Trhač, „leda by tam kolem ohniště sedělo dvanáct frajerů.“
„A jak víš, Trhači, že je ten potok pitný?“ „Protože podle mapy pramení v lese, rozumíš. Neteče skrz žádnou vesnici.“ Tak tomu jsem rozuměl. Logické. Odpoledne se pomalu vleklo a posměšně (či snad soucitně, kdoví) nás ubožáky sledovalo při strastiplné pouti mrazivým dnem. A divilo se, že jsme autobusovou zastávku u Skryjí minuli, aniž bychom očkem mrkli na jízdní řád. V tu dobu už jsme měli v nohách přes dvacet kilometrů. Únavou jsem pletl nohama a po sté se ptal Trhače, kdy už budeme v Jahoďáku. „Za hodinku jsme tam“. Prý.
Ale říkal pravdu. S posledními zbytky sil jsme kýžené údolí za soumraku nalezli. „To je ono – Jahoďák!“ vykřikl Trhač a já se křečovitě a ztěžka rozesmál: „Trhači, já mám dost. Fakt chceš spát venku na sněhu!?“ Byl jsem tak unaven, že jsem přestával vidět. Snad na mě šly mrákoty, či co. A dávala se do mě zima. Opravdová zima, ze které člověk začíná mít strach. I Trhačovy zraky padly na velký seník. Dole krmelec, nahoře domeček, celá stavba plná sena. V patře dvířka, na nich zámek. „Fakt je hrozná zima, snad nebude zámek zamčený. V létě nebyl. Za seníkem by měl být žebřík. V létě byl,“ stejně jako já drkotal zuby Trhač. Rázem jsme zapomněli na naše představy o večerním ohni s horkým čajem u potůčku. Stejně ohniště nebylo pod sněhem vidět. A kudy teče potůček, šlo jen ztěžka tušit.
Měli jsme štěstí. Žebřík byl na svém místě a zámek šel z petlice snadno odstranit. Ohromná úleva. Poslední zbytky denního světla nám zjevily místnůstku téměř po strop plnou voňavého sena. Zalezli jsme dovnitř a zabouchli za sebou dvířka. Rozbalil jsem spacák a jak jsem byl, tak jsem do něj zalezl. V botách. Trhač se ale zul a s úšklebkem mi řekl, že jsem zvíře.
Dlouho jsem nemohl usnout, což jsem při té únavě nemohl pochopit. Občas jsme s Trhačem prohodili pár slov, také nespal. Až přišel kolem jedné hodiny po půlnoci šok. Ležel jsem v poloviční mdlobě těsně před usnutím, když vtom dostal seník pořádnou ránu! V tom dlouhém nočním tichu najednou taková rána! A další! „To je hajnej, jsme v pytli!“ zašeptal vylekaný Trhač, „měli jsme sem vytáhnout ten žebřík!“ Hleděli jsme ve tmě s hrůzou do míst, kde jsme tušili dvířka. Rány do seníku neustávaly, ale nic dalšího se nedělo. Byli jsme zmateni. Trhač začal odhrabávat seno na boku seníku pod střechou. Pomáhal jsem mu a za chvíli jsme se prohrabali na úroveň, kde začínal krmelec. Až teď mi to došlo – místnost, ve které jsme spali, neměla podlahu, plynule přecházela do krmelce pod ní! Mezi žebřinami krmelce bylo vidět ven pod seník. Ve bledém svitu Měsíce se metr pod námi ve sněhu pohybovalo několik obrovských zvířat. „To jsou mufloni, to snad není možný…“, ulehčeně a s ohromným překvapením šeptal Trhač, „a já slyšel, že když spí člověk v seníku, tak se zvěř k němu neodváží!“ Mufloni funěli, šly jim od nozder mraky páry a naráželi svými čenichy do konstrukce krmelce. Rvali seno pod námi jak šílení a my měli strach, že seno pod námi sežerou a potom přijdeme na řadu my.
Ale sena bylo dost. Po půlhodince mufloni odfuněli, ale nám klid dopřán nebyl. Objevili se jeleni a laně a po nich srnky, později k ránu dorazila i parta divočáků. Celou noc se pod námi někdo stravoval. Když jsme ráno ze seníku vylézali, ještě jsme vyděsili několik divokých králíků. Pod seníkem bylo vydlážděno ohromným množstvím stop. Kopyta, kopýtka, packy… A kolem znovu strašná zima. Třeskutá zima. A znovu ticho.
Unavení, nevyspalí, ale nadšení z nočního dobrodružství jsme nedaleko odhrabali sníh až na holou zem a rozdělali oheň. Suchých větví pod smrky bylo všude kolem dost. Nacpali jsme ešus sněhem a uvařili z něj čaj. Skvělý, horký, pořádně oslazený čaj. Už nikdy jsem tak dobrý čaj nepil. Trhač si umíchal jakýsi blivajs z ovesných vloček a já otevřel konzervu lančmítu. Královská snídaně, ohromně nám zvedla náladu.
A potom nás zase pohltil zimní les. Razili jsme si cestu závějemi sněhu až na vlak do Zbiroha. Nebyla to taková dálka jako předchozí den. Navíc jsme měli před sebou vidinu bezpečné a pohodlné noci v teple domova.
V pondělí mi Trhač telefonoval. „Slyšel jsi to ve zprávách? Prý bylo k ránu na včerejšek na Křivoklátsku dvacet sedm stupňů pod nulou!“ „No tohle! Ještě že jsme to nevěděli předem,“ odpověděl jsem, „a ty ses mi smál, že lezu do spacáku v kanadách“!
V Ch., 7.2. 2015
Poznámky k historce „Seník" - jak to bylo doopravdy, doplňky od očitých svědků, fotodokumentace...
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana