Povídal nám jednou Trhač, že mají doma letitý, mnohokrát záplatovaný nafukovací dvoukajak Gumotex. A že šel s maminkou z Blbenče dolů k Vltavě do Stromovky, kde měli zahrádku a člun vzal v kolečkové tašce sebou. Potom maminku vozil po slepém rameni a troufl si i kousek do dravého vltavského proudu mezi velké nákladní lodě s pískem a lodě na něj houkaly.
Z Dana vypadlo, že stejný koráb může od nějakého důvěřivého příbuzného snadno půjčit. A že bychom mohli příští víkend ve čtyřech vyrazit na vodu. Na nějakou skutečně dravou řeku, kde nebude o dobrodružství nouze. Jednohlasně zvítězila Berounka. Před týdnem jsme ji totiž viděli po deštích mocně rozvodněnou z bezpečí vlaku a nedovedli si představit dravější a ničivější tok. Byla rozlita do ohromné šíře a z proudu, odnášejícího celé chaty, koukaly jen špičky stromů, které za normálního stavu vody lemovaly její břehy.
„Doufám, že voda ještě neopadla“, začal se těšit Jim, „aby menší množství vody v korytě nezmenšilo velikost našeho dobrodružství!“ „Jen brzdi, brzdi,“ krotil ho Dan, „voda je živel, zvláště pak, je-li vody moc! Může připravit mnohé nástrahy a nečekaná překvapení! Už jsem jednou vodu jel, vím, o čem mluvím.“ Domluvili jsme se, že Trhač vezme na palubu své lodi Jima, dokonce jako kormidelníka a já půjdu do Danovy lodě na přední místo háčka.
V sobotu ráno bylo docela teplo, i když pod mrakem. Červen se přehoupl do své druhé půlky a to bývá deštivo. Ale nás by nezastavilo nic, tak jsme se na plavbu těšili…i když, pravda, za tím těšením byl malinký stín obav z neznámého, protože na vodě jsme byli víceméně poprvé všichni. Tedy kromě Dana, z kterého ovšem vypadlo, že jeho vodácké zkušenosti vycházejí z asi kilometrové plavby velice dravého úseku nějaké neznámé malinké řeky někde v severních Čechách. Asi to musela být opravdu malinká řeka, neboť se prý dala na některých vypjatých úsecích, kde teklo nejvíce vody, i přeskočit.
Vlak nás dovezl do Nižbora. Dobrodružstvím již bylo dostat objemné a těžké sbalené čluny ven úzkými dveřmi z vlaku. Zvláště, když se vagón začal rozjíždět a Trhač byl se svým gumovým Nautilem stále nemohoucně zaklesnut na schůdkách. Nebýt Jimovy hrubé síly, Trhač s lodí odjel někam daleko, do dalších a dalších zastávek a možná ještě dál. Vlekli jsme těžká zavazadla přes most a za ním hned dolů k řece.
Šlapací žábou jsme čluny jeden po druhém nafukovali. „Jen pořádně,“ nabádal Jim, „ať jsme co nejvýš nad tou mokrou špínou!“ Řekou totiž pořád teklo po povodních hodně vody nevábné barvy. A tak jsme nafoukli čluny opravdu hodně a velmi nejistě nastoupili. Trhač s Jimem se převrátili okamžitě, my s Danem jsme se na poslední chvíli opřeli o břeh a vrátili se na něj. „Všechno špatně,“ pobaveně sledoval Dan topícího se Trhače s Jimem, „hned upustit vzduch – a pořádně, potřebujeme snížit těžiště!“
„To je strašný,“ hrabal se z vody Jim, crčela z něj voda a čvachtal, „my se udělali dřív, než jsme na tu vodu vyjeli!“ Upustili jsme z lodí opravdu hodně vzduchu a získali tím stabilitu. Loď již nebyla pevným tělesem, ale kopírovala změnou tvaru každou vlnku. Inu, gumák. Ale pluli jsme, bezpečně pluli. Po pár minutách pádlování jsem myslel, že mi upadnou ruce. Jak to bolelo! „Zvykneš si, pádluj dál,“ halekal na mne zezadu Dan. Cosi nehezkého jsem si o něm pomyslel (to se mu to radí, když jenom kormidluje a já musím makat…), ale nakonec jsem uznal, že měl pravdu. Za pár hodin už jsem pádloval jako robot a nijak mi to nevadilo. Stejný osud postihl i Trhače ve druhé lodi. Sám sebe označil za parní stroj. Pádloval a zpíval smutné táhlé písně, které se linuly po hladině do dálky a vracely se nám ozvěnou od bílých vápencových stěn kolem řeky. Ale to předbíhám.
Po několika desítkách odpádlovaných metrů nás totiž překvapil jez. Nevěděli jsme o něm, mysleli jsme, že to hučí vlak. Zuřivým pádlováním jsme však včas dosáhli břehu a vydali se na pěší obhlídku překážky. „Nejsme sebevrazi. To přeneseme!“ Danovo rozhodnutí jsme uvítali, zavazadla i lodě jsme vytáhli z vody a přenesli na bezpečné místo daleko pod jez. Tímto hrdinným způsobem jsme zdolávali i další jezy, dokud nás nepředjelo několik kánoí s dětskými osádkami. A před našimi zraky sjely bez nějakého okukování další jez šlajsnou. Rovnou.
„Taková hanba!“ vzkřikl Jim, „jedeme taky – za nima!“ Přídě našich lodí, jedna za druhou, zamířily přímo do běsnící šlajsny. Zkropeni zpěněnými hřbety vln a zatopeni mnoha litry hnědavé vody jsme dílem nadšeni a dílem vyděšeni úspěšně zdolali náš první jez. „Proč jste u toho tak řvali, to teda nevím,“ ucedil pod jezem Dan. „Nejvíc řval Billíček,“ přisadil si Trhač. „Ba né, nejvíc jsi řval ty, Trhači,“ zachraňoval mne Jim, „ale Dan řval taky. Jedinej já jsem neřval.“
Zanedlouho jsme proplouvali úzkým ramenem Berounky, kde byl velmi silný proud. Znenadání se před námi objevil mohutný padlý kmen, který ležel napříč přes celý tok. Byla pod ním jen malá mezera, sotva pro loď, aby proplula. S Danem jsme jeli jako první a včas zalehli na dno lodě. Díky tomu se nám podařilo bezpečně podplout překážku. Otočili jsme se, zvědavi, jak si poradí druhá osádka. A to, co se odehrálo před našimi zraky bylo stejně nečekané jako šílené. Ležícímu Trhačovi kmen jenom srazil čepici, ale proplul. Ale Jim se kdovíproč napřímil a rukama se pevně chytil za kmen. Za strašlivého řevu byl kmenem vytažen z lodi, zatímco loď mu ujela pod zadkem a s neméně vřeštícím Trhačem pokračovala dál, nesena dravým proudem. Jim se chvíli držel, potom se však s mocným plácnutím vzdal živlu, který ho ve své zpěněné náruči nesl za jeho lodí. Dodnes se za to stydím, ale kvůli záchvatu smíchu jsme s Danem nebyli schopni nešťastníkům pomoci. Ale oba se šťastně doplácali do bezpečí klidné zátoky, kde se Jim opět nalodil. „Tak teď jsi řval taky, a pořádně!“ smál se Jimovi Dan.
Pozdní odpoledne nás zastihlo při plavbou poněkud nehostinným korytem v Berouně. Sjížděli jsme už všechny jezy, jen jsme se střídali v pořadí. Pár kilometrů za Berounem se již smrákalo a tak nezbylo, než vyhlížet příhodné místo ku zřízení tábořiště. Na levém břehu se zazelenala krásná posekaná louka. Na břehu hrabal posekanou trávu a nakládal na vozík nějaký starší člověk. Přirazili jsme ku břehu a vydali se za ním. „Mohli bychom tady přenocovat? Ráno zas pojedeme dál, nic zlého vaší louce nezpůsobíme, jsme slušní lidé,“ diplomaticky spustil Dan. Pán na nás s úšklebkem pohlédl. „Klidně, když to vydržíte…“
Se západem slunce nastalo peklo. Kde se vzaly, tu se vzaly miliony komárů. Patrně jsme pro ně byli široko daleko tím nejzajímavějším, na co mohli narazit. Trhač ječel jak šílený, přitahuje totiž komáry jako magnet. Chvíli jsme se tomu smáli, ale pak se ty bestie vrhly i na nás. V zuřivém spěchu a zmatku a za hlasitých nadávek jsme naházeli spacáky a batohy halabala do člunů a odrazili od břehu. Zpátky, dál do širého, hrůzně setmělého toku…
Šero na hladině prořízl Jimův výkřik. Pohlédl totiž do tváře Trhačovi. Ten byl tak opuchlý, že nebyl k poznání. „Kdybys, Trhači, neměl tu svojí čepici, tak bych tě vyhodil z lodi a jel hledat na břeh ztraceného Trhače!“ „Už je jasné, co ten člověk myslel tím …když to vydržíte,“ řekl Dan.
Ocitli jsme se v poněkud beznadějné situaci. Lodě na řece a noc na krku. Vtom se před námi vynořily obrysy korun stromů a pod nimi pevná zem. Ostrov. Dno lodi drhlo o mělčinu. „Tady přenocujeme. Jinou možnost už nemáme.“ Ne, že bych to Danovi chtěl vymlouvat, ale na břeh jsme se brodili bahnem a z temných zákoutí se linul smrad tlení a hniloby. Vytáhli jsme lodě na ostrov a rozhlédli se kolem. Všude bláto, smetí, prkna, igelity, zkrátka stopy po povodni. Pohlédli jsme do korun stromů – stejné svinstvo bylo zachyceno i ve větvích několik metrů nad námi. Šokující byl pohled na zaklíněnou psí boudu, z níž visel rezavý řetěz. V občasných poryvech větru slyšitelně skřípal. Dana upoutal obrovský, tlustý, kdysi asi žlutý koberec, visící nedaleko od nás. „Do toho se zabalíme, budeme v teple,“ plánoval nám noc Dan. Jim i Trhač byli nadšeni, já zděšen. Fujtajbl, do toho hnusu tedy nevlezu. Ale nikdo mi nevěnoval pozornost, protože všichni už koberec strhávali ze stromu. Rozprostřeli ho na zem jednou půlkou, lehli si na něj do spacáků a druhou půlkou té mokré smradlavé hrůzy se přikryli. Vrátil jsem se k lodím a lehl si ve spacáku do našeho člunu, ale přes vyčerpání nemohl usnout. Jistě, přišlo to. Kap…kap…kap! Zase noční déšť, jak to nemám rád! A kousek vedle v koberci začali tři chlapi hrozně hlasitě a spokojeně chrápat.
Dotáhl jsem druhou loď a přiklopil ji na sebe. Vypadalo to dobře. Usínal jsem, usínal, až jsem usnul. Ale po čtvrthodince spánku jsem s nepříjemným pocitem procitl a vyděsil se – kde to jsem, co to na mně leží!? A s výkřikem jsem horní loď odhodil. „Co se děje!?“ ozvalo se ze smradlavého koberce. Potom jsem se rozpomněl, kde jsem, co se děje a uklidnil se. „Nic, dobrý,“ a znovu jsem se přiklopil druhou lodí, abych za šíleného chrápání kamarádů a skřípotu řetězu od psí boudy znovu usnul.
Jenže za čtvrt hodiny to samé. Za pološíleného výkřiku hrůzy odhazuji loď, uklidňuji žlutý koberec a za strašidelného chrápání koberce opět usínám. A tak to šlo celou noc, až do rána. „Cos blbnul, Billíčku, to byla strašná noc,“ vytkl mi ráno Trhač můj způsob nocování. „Tlačila mě noční můra, Trhači,“ povídám. „Budiž tedy tento ostrov nazván Ostrovem noční můry,“ řekl Trhač.
V noci jsme skoro nejedli, takže jsme se těšili, jak si dáme ráno do nosu. Trhač vysvobodil z batohu šišku chleba, ale byla celá mokrá, nasáklá vodou z Berounky. „To je strašně nebezpečné,“ varoval nás Jim, „ chleba je kontaminován bakteriemi, je nepoživatelný, někde jsem to četl!“ Docela jsme mu to věřili a tak jsme chleba pustili po proudu. Hloupé bylo, že jsme pár konzerv, které jsme měli, jedli bez něj a moc nás to nezasytilo. Potřebovali jsme sílu na pádlování, ale neměli ji kde nabrat.
Po dalších kilometrech se řeka rozlila do šířky a proud zeslábl. O to víc se muselo pádlovat. Na levém břehu nás zaujala romantická skaliska se štolou. Podle mapy nesla jméno Alkazar. Dan a Jim moc chtěli štolu prozkoumat, ale my s Trhačem byli proti, kvůli pádlování jsme byli u konce se silami. Naštěstí jsme dobrodruhy přemluvili a pluli dál. Asi po týdnu bylo v novinách, že štola byla zamořená radioaktivitou z nějakého nebezpečného odpadu a nějací mladí výzkumníci to tam tehdy nepříjemně odskákali…
Další plavba byla děsivá. Olej a pádlování, nekonečné pádlování. V duchu jsem přemítal, jestli jsem nemohl trávit neděli nějak příjemněji. Parní stroj na vedlejší lodi znovu a znovu zpíval velmi hlasitě pomalé teskné písně, ale žádné skály nám již ozvěnu nevracely. Soutok s Vltavou, velké lodi kolem nás. Obloha se zatáhla černými mraky, zvedl se vítr. Naprosté vyčerpání. Když jsme daleko před námi na pravém břehu zahlédli Vyšehrad, přišla děsivá bouře. Vichr bičoval hladinu, zvedal půlmetrové vlny a průtrž mračen se změnila v krupobití, před kterým nebylo úniku. Jedna věc nás upoutala – měli jsme lodi do půlky plné čisté vody a krup zhůry! Pádlovali jsme rezignovaně dál a občas vylévali vodu z lodí. Pádlováním jsme se zahřívali, takže nikdo ani přestat nechtěl.
Přijeli jsme k prvnímu pražskému jezu. My nevěděli, že je pro vodáky uzavřený, že se nesmí sjíždět, protože je to nebezpečné, nevěděli jsme, kolik se tam utopilo lidí. Prostě jsme jeli přímo do šlajsny. Na řadě byl Trhačův Nautilus. Vždy předtím, když sjížděli Trhač s Jimem jez před námi, nám pomalu mizeli z očí, jak klesali na nižší hladinu pod jez. Ale teď vjeli do šlajsny – a zmizeli. Prostě se někam propadli, žádné pozvolné klesání. „Už je pozdě, jedem, pádluj,“ řval zezadu Dan. V okamžiku, kdy jsme vjížděli do šlajsny, jsme dole za jezem uviděli druhou loď. Jim ji otáčel a Trhač se šíleným výrazem, plným hrůzy a smíchu, ukazoval na nás. Pohlédl jsem pod naši příď. Dva metry prázdnoty někam dolů, ale to už jsme do ní padali. Loď se celá prohnula, zavlnila, prolétla jezem, metrová protivlna nás zatopila a málem vymetla z lodi. Křičeli jsme hrůzou i nadšením, aniž bychom tušili, že naše životy visí na vlásku…
Podobně jsme sjeli i jez před Karlovým mostem. Upoutali jsme pozornost mnoha turistů. Když jsme pod mostem proplouvali, mávali nám a křičeli bravo! Ale to už jsme byli tak vyčerpáni, že jsme ani nebyli schopni zamávat na pozdrav.
Čekal nás poslední jez, co je za dnešním Štefánikovým mostem. Připluli jsme a vylezli na betonové konstrukce před ním. Překvapilo nás, že se nemůžeme dostat z lodi. Skoro jsme nebyli schopni pohybu. Nakonec jsme se rozhýbali a po hrázi neohrabaně chodili. Rozhodli jsme se sjet jez skrz retardér, který je u levého břehu. „Musíme jet prostředkem, jinak nás to hodí do zdi,“ udílel instrukce Dan. I když Jim a Trhač s Danem souhlasili, nejeli prostředkem a hodilo je to do zdi. Přední část lodi s Trhačem narazila do kamenného břehu, loď se vpůli zlomila, ohnula dozadu, ale nepraskla. Jen Trhač teď seděl na háčku, pádloval dopředu a přesto se díval zblízka do očí kormidlujícímu a velmi překvapenému Jimovi. S Danem jsme to celé viděli a smáli se, ale už opravdu z posledních sil.
Pár metrů za jezem jsme zakotvili a ztěžka vylezli po železném žebříku na Nábřeží kapitána Jaroše. Nekonečně dlouho jsme táhli lodě po lanech nahoru na vysoký dlážděný břeh. Jim odnesl vyčerpání krutými žaludečními problémy. Ani nevím, jak jsem se dostal domů.
Pro nás dobrodružství skončilo, ale pro jiné ne. Trhač o všem vyprávěl spolužákům ve škole na elektroprůmyslovce v Ječné. Ti byli historkou nadšeni a hned příští víkend vyrazili v našich stopách. Na pražském jezu se převrátili, utopili spacáky a další vybavení. Ale pluli dál, až do Tróji. A tam při vyloďování našli utopence, takže ještě museli volat policii.
Na vodu jsme jeli potom ještě mockrát, ale vzpomínky na tu naši první dodnes nevybledly. Asi není divu. Nikdy potom jsme už nebyli tak lehkomyslní, nikdy potom už jsme tolik nehazardovali se životy jako tenkrát. Uf, ještě, že jsme nevlezli do té radioaktivní štoly!
St., 26.5.2015
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana