Jarní bubenečské ulice se staly svědkem podivného výjevu. Čtveřice mladíků vlekla směrem ke Stromovce podivné vybavení – dřevěnou židli, rezavou rouru od kamen a několik naditých tlumoků. Tři mládenci nešetřili halasným humorem. Čtvrtý, ten, co nesl rouru, byl o poznání vážnější. Aby ne. To, co ho čekalo asi za hodinu, bylo nepředvídatelné a nebezpečné. Měl se stát prvním bubenečským kosmonautem. Protože Remek, který letěl dva roky předtím, nebyl z Bubenče.
Ten vážný mladík byl Trhač, to on vše vymyslel. Poletím vlastní raketou na oběžnou dráhu Země, již jsi mi Země malá, povídal. Inspirace Remkovým Sojuzem byla zjevná. Jelikož byl, stejně jako ostatní – Dan, Jim a Billíček – úspěšným raketovým modelářem a badatelem, dokázal se odborně postavit ke konstrukci nosné rakety i kabiny, zajišťující přežití posádky. Připravil několik kilogramů směsi tzv. studeného paliva, které mělo být údajně bezpečnější než třeba střelný prach. Podle jeho výpočtů na kalkulátoru Sharp z Tuzexu to mělo stačit k dosažení první kosmické rychlosti. A to byla příčina veselé nálady nás ostatních.
Ale myšlenka kosmického letu byla fascinující a představa možné zábavy či snad dokonce dobrodružství nás vedla k jednoznačné podpoře Trhačova plánu.
Židle byla těžká, bytelná a krásná, Trhač ji kdysi našel vyhozenou na ulici a schoval do sklepa. Dan ji pár minut nesl, pak předal Jimovi, Jim za chvilku mně. Občas jsme se zastavili a na židli odpočívali. „Neměl jsi na raketu použít raději rouru z papíru? Když ti ta plechová roura bouchne za zády, budou lítat střepiny,“ strachoval se Dan. „Je to nízkotlaké palivo. A navíc u popelnic jiná roura nebyla,“ vysvětlil Trhač.
Pod bubenečským hřbitovem se málem stal pěkný malér. Trhačovi vyklouzla plechová roura z rukou a s hlasitým hlomozením se rozeběhla z kopce po chodníku přímo do vozovky, kterou zrovna projížděla obrovská nákladní Tatra. Provedla děsivý manévr s vyjetím do protisměru, ale rouře se vyhnula. Doteď s mrazením v zádech vidím vřeštícího Trhače, jak kličkuje mezi jedoucími auty a zachraňuje plášť své nosné rakety. Kupodivu úspěšně.
Stromovka voněla jarem a po lavičkách seděla spousta starších lidí, krmících ptactvo. Hned jsme krmičům i ptactvu padli do oka a jejich zvídavý zrak jsme nepřestávali cítit v zádech. Trhač měl místo startu vybráno dávno dopředu. Šlo o rozlehlý travnatý palouk, sevřený téměř ze všech stran asfaltovými chodníky s lavičkami. Slavnostně jsme postavili židli mezi drny, Trhač o ni opřel rouru a začal rozšněrovávat batohy. „Na co sebou táhneš prostěradlo?,“ překvapeně se zeptal Dan Trhače, když se vyvalil na světlo světa obsah prvního batohu. „ To je padák!,“ odsekl Trhač.
Za půl hodinky byla kosmická loď připravena ke startu. Vypadala nečekaně jednoduše – židle s přidrátovanou rourou, naplněnou palivem. Pod židlí byl smotaný padák a z roury vedl k trnoži doutnák. To bylo vše. Největší radostí bylo ovšem oblékání Trhače do skafandru. Za chvíli stál před námi v plné kráse – v pláštěnce, na nohou černé holiny, na rukou úklidové gumové rukavice a na hlavě prastarou plynovou masku s chobotem. Krmiči na vzdálených lavičkách nám začali věnovat zvýšenou pozornost. „Mufím ihned vyftartovat, začínám fe potit,“ huhlal Trhač nesrozumitelně z masky. Příšerně si šlapal na jazyk, jako vždy, když byl nervózní, „dejte mi firky a běžte pryč!“ Dan mu vtiskl do rukavice krabičku sirek a couval za mnou a Jimem.
To, co se událo v příštích vteřinách, bylo nad naše očekávání. Trhač zapálil doutnák, skly v masce na nás zíral a pomalu mával rukou, jako to viděl u Remka, když nastupoval do Sojuzu. Doutnák mocně prskal a plamínek se blížil k ústí roury, až v ní zmizel. Chvilka, kdy se nic nedělo, byla nekonečně dlouhá, až jsme si mysleli, že se motor nepodařilo uvést do chodu. Ale z omylu nás vmžiku vyvedl nečekaný jasný záblesk pod Trhačem a hlasitý hukot motoru, doprovázený vyvalením mračna bílého kouře z roury. Zakrátko byla z Trhače vidět jen mávající ruka a i ta zmizela v rychle se šířících bílých oblacích štiplavého kouře. Tam někde v kouři se neustále blýskalo a asi hořelo a my začali mít o Trhače strach. „Co budeme dělat!?“, křičel Jim. Jeho smích byl přerušován kašlem po nadechnutí kouře a obavami o osud Trhače. Ale nemuseli jsme dělat nic. Z místa startu se ozval příšerný kašel a dusot nohou. Z oblaku vyběhl Trhač. Přiběhl k nám a za ním se táhl pruh kouře. Jim urval větev a uhasil na kosmonautovi škvařící se pláštěnku. Hrdina si serval z hlavy masku a mezi záchvaty kašle z něj vypadlo: „Mufel jfem fe katapultovat!“
Hukot motoru mezitím ustal, ale kouř se rozšířil po celé louce. Kosmodromu vévodila hořící kosmická loď a na nás křičelo několik lidí od laviček. Několik krmičů se na nás dokonce rozeběhlo a Trhač zavelel: „ Vidím, že je nutná evakuace kofmodromu, prcháme!“ Nemusel nás pobízet dvakrát.
Druhý den jsme se na místo činu vrátili, abychom vše uklidili. Ale na louce už žádné trosky nebyly. Jen několik metrů čtverečních spálené trávy. „Třeba mou kosmickou loď odvezli do technického muzea,“ řekl nadšeně Trhač a na jazyk si už nešlapal, „budeme se tam na ni chodit dívat!“
Ch., 28.7.2015
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana