Pražská čtvrť Bubeneč se mohla v osmdesátých letech minulého století chlubit dvěma pamětihodnostmi (pochopitelně kromě mnoha jiných). Jednou z nich byl prastarý a tajuplný Bubenečský hřbitov a druhou fakt, že v ulici Národní obrany tenkrát bydlel Trhač - člověk nápaditý a hodný, ba dokonce paměti hodný. Skutečně, kdo ho poznal, nezapomene.
Jednoho větrného říjnového odpoledne jsem šel k Trhačovi na návštěvu. Byla domluvena, nicméně od suchdolského autobusu jsem šel k jeho domu oklikou. To proto, abych se mohl podívat na okno jeho pokojíku v bytě v pátém patře. Byla tam. Vyvěšena na své žerďce, vesele vlála, třepotala se ve větru. Modrá vlajka s písmenem N, Trhačova osobní vlajka. Vyvěsil ji vždy, když byl doma. A byl v tom důsledný.
Ze šíleného svitu v očích, kterým mne přivítal, jsem ihned vycítil, že zase chystá nějaké dobrodružství. Posadil mne do křesla a odběhl uvařit čaj, aby dodal návštěvě vyššího významu. Což mi lichotilo. A zároveň umocnilo mou zvědavost.
Rozhlížel jsem se kolem. Na kulatém skleněném stolku z šedesátých let, který jsme mívali doma taky, ležel napůl rozebraný foťák „Zenit E“, který jsme měli tenkrát všichni. Kolem se povalovaly objektivy, šroubováčky, kleštičky a nové kinofilmy v krabičkách.
„Spravil jsem foťák, funguje skvěle, závěrka cvaká. I béčko chodí! Můžu fotit v noci!“ spustil Trhač, když si všiml mého zájmu o přístroj. „A taky mě napadlo, kde budeme v noci fotit,“ pokračoval, „vydáme se na blbenečský hřbitov. Na dušičky, budou už brzy! Všude budou svítit tisíce svíček a my získáme velmi pozoruhodné noční strašidelné fotky. Všichni budou zírat.“ „Blbenečský?“ podivil jsem se. „No neříká se Bubeneč, ale Blbeneč. To je vtip,“ zašklebil se Trhač.
Ale nápad to byl výborný a Trhačovi jsem ho pochválil.
Za několik dní jsme s foťáky na krku kráčeli Blbenčí směr hřbitov. Byla už tma a Trhač povídal o hřbitově. Je stovky let starý a je na něm zaměstnán hrobník, z kterého jde hrůza. Prý ho jednou viděl, jak kope hrob. Je obrovské postavy, celý špinavý a zarostlý. Má děsivý obličej, jen jeden přední zub a zapadlé oči pod mohutnými nadočnicovými oblouky, což prý je neklamnou známkou toho, že má geny neandrtálce. A prý ani nemluví jako homo sapiens, jen vyráží nějaké pazvuky. A co je nejhorší, koho na hřbitově chytí po zavírací hodině, toho zaživa pohřbí! Nějaký vykopaný hrob má vždy pro tento účel připraven.
„Tak tu poslední informaci už ti, Trhači, nevěřím,“ řekl jsem. „No, trochu jsem to možná přibarvil, ale ne zas tak moc,“ na to Trhač, „ale to, že se bojíš, je dobře, já se taky bojím. Bude to dobrodružství. Hlavně, aby nebyla zamčená brána. Ale neměla by být, na dušičky bývají prodlouženy návštěvní hodiny.“
Za několik minut jsme stáli před zamčenou bránou bubenečského hřbitova. Masivní, možná několik set let starý řetěz hovořil jasně. Z cedule jsme pochopili, že zavřeno je už hodinu. „S tím jsem nepočítal,“ zamumlal překvapený Trhač. Vyrazili jsme tedy podél mocné hřbitovní zdi s představou, že někde půjde přelézt. S neúspěchem se nám domů vracet nechtělo. Zeď se táhla do nekonečna a přelézt nešla, ale nakonec jsme našli místo, kde byla v horní části stržena. Vylezl jsem na zeď a tahal nahoru Trhače, kterému lezení do výšek nikdy moc nešlo. Zadýcháni jsme po chvilce seděli nahoře na zdi a koukali do hloubi hřbitova. A byl to zážitek! Všude se mihotaly snad tisíce světýlek svíček. Osvětlovaly sinalým světlem řady mlčenlivých náhrobků i smutně svěšené větve tůjí.
Trhač mě upozornil na slabé světýlko, které svítilo stálým světlem daleko od nás – na druhé straně hřbitova, až někde u zamčené brány. „Tam bydlí hrobník, v bývalé márnici. Svítí si, to znamená, že je doma a ne mezi hroby. Cesta je volná!“
Buch! Buch! Seskočili jsme do trávy mezi náhrobky a nehnutě čekali, co se bude dít. Nic. Klid. Okoukli jsme naši pozici, abychom mohli prchat najisto, kdyby nás něco honilo. Tady je naše díra na vršku zdi – mezi pomníky s nápisy Pospíchalovi a Prchalovi!
Opatrně a se strachem zbystřenými smysly jsme vykročili po cestičce sypané oblázky do nitra té ponuré zahrady. Oblázky skřípaly pod podrážkami a pokud by někde číhal hrobník, byli bychom snadnou kořistí. Položili jsme foťáky na blízkou lavičku, nastavili expozici a udělali několik záběrů, které nám jistě zjednají respekt mezi ostatními kamarády. Záběry byly dlouhé, několikavteřinové, aby se v šeru na kinofilm nastřádal dostatek světla. Závěrky přitom až moc hlasitě cvakaly. Jakmile jsme uznali, že materiálu máme dost, zavíčkovali jsme foťáky a dali se na obezřetný ústup. Šťastně jsme dospěli až k Pospíchalovým a Prchalovým, vylezli na zeď a seděli na ní. Strach vystřídalo nadšení. „Jsme borci,“ říkal Trhač, „takové nebezpečenství a hrůzu jsme statečně podstoupili!“ „Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Ale ještě je dost brzy…napadlo mě, že bychom tam mohli skočit ještě jednou a jít dál, blíž k márnici, je tam hodně svíček…“
Buch! Buch! Skočili jsme mezi hroby podruhé. Strach z nás již opadl, ale pořád jsme byli opatrní. Minuli jsme lavičku a šli hlouběji do hřbitova, márnice se znatelně přiblížila. „Je to dobré, hrobník svítí,“ narušil hrobové ticho Trhač. Nacvakali jsme z pevně opřených přístrojů další fotky a obloukem se vraceli k naší díře ve zdi. Pospíchalovi, Prchalovi, tady.
Seděli jsme zase na zdi a Trhač povídá: „Vyloženě zábavný večer. Měli bychom tam skočit ještě do třetice...a jít se mrknout oknem do márnice, hehe...“
Buch! Buch! Do třetice všeho dobrého. Ale teď už jsme si příliš pozor nedávali. Okénko v dálce stále svítilo a my si polohlasně povídali a nedbali skřípění štěrku. Prošli jsme nejstarší částí hřbitova, kde tolik svíček nesvítilo. „Asi umřeli i ti, co sem ty svíčky nosívali,“ řekl nahlas Trhač. Vrátili jsme se do míst, kde bylo svíček víc a sedli si na lavičku. A tak jsme tam seděli a povídali, až se to stalo.
Několik metrů od nás se mezi náhrobky vztyčila mohutná černá postava a šero prořízl hlas jak pila: „A mám vás, smradi!“ Postava se rozeběhla s křikem k nám a my seděli v šoku, neschopni pohybu. „Hrobník!“ zařval Trhač. Zvedli jsme se těsně před tím, než k nám doběhl a prchali vyděšeně a překotně k našemu místu ve zdi. Štěrk klouzal pod nohama a měl jsem pocit, že se vůbec nemohu rozeběhnout a že běžím neskutečně pomalu. I tak jsme ale před hrobníkem získali rychle náskok. Měl jsem pocit, že mi Pospíchalovi a Prchalovi pomohli, vylétl jsem na zeď jak orel. Otočil jsem se, podal ruce Trhačovi. Měl příšerně vyděšený výraz a křičel „…pomoz mi, pomoz mi!“ Táhnul jsem ho nahoru na zeď vší silou, ale v tom se za ním zjevil hrobník. Sípěl, hekal a sprostě nadával. Ve světle lampy z ulice vypadal opravdu děsivě, zhruba tak, jak mi ho před hodinou líčil Trhač. Už to vypadalo, že i Trhač unikne z jeho spárů, ale hrobníkovy pařáty se v poslední chvíli zaryly do jeho nohavic. Trhač zařval, jako by ho na nože bral „…pomóóc!“ Vyděšen jsem zabral, co to šlo, abych Trhače vyrval z moci nestvůry. Ozval se ostrý zvuk trhané látky a oba jsme přepadli přes zeď do bezpečí ulice. Ještě jsme se nestačili posbírat ze země a v díře nad námi se objevila děsivá řvoucí hlava neandrtálce. Řvali jsme taky a jen jsem vykřikl „prcháme, každý jinudy!“
Utíkali jsme jako šílení, každý jinou ulicí. Otočil jsem se, ale nikde nikdo. Napadlo mne, že si hrobník vybral a pronásleduje Trhače jako snadnější kořist, takže jsem o něj dostal strach a šel jsem zjistit, jestli už se vrátil domů. Ale vlajka na okně nevlála, vidět by byla i v noci. Čekal jsem na něj asi půl hodiny, ale nepřišel.
Později jsem mu z domova zatelefonoval, to už doma byl. Povídal, že se bál, že hrobník pronásleduje mě, protože za ním neběžel. Prý dostal strach, jestli jsem to přežil a tak na mě běžel čekat na autobusovou zastávku. Ale ani po půlhodině čekání jsem se neobjevil, tak šel domů. Minuli jsme se o fous.
„Ale byl to horor, co, Trhači,“ řekl jsem, „fakt to byl zážitek!“ „No jo, ale nebylo to nic proti tomu, co jsem si slíznul doma, když jsem se vrátil v otrhaných kraťasech,“ na to Trhač, „vždyť já na ten hřbitov vyrazil v úplně nových dlouhých kalhotách!“ „Někde tam po náhrobcích leží ty tvoje utrhané nohavice, jako ta svatební košile, Trhači,“ řekl jsem mu po drátě a Trhač se zasmál. Hlasitě a srdečně, dokonce přitom vyrážel nějaké pazvuky. Asi jako neandrtálec.
Dodnes nechápu, jak naše foťáky ve zdraví přežily ten pád ze zdi do ulice. Holt Zenit E. A co strašidelné hřbitovní fotografie? Vyšly hezky, doteď si na ně pamatuji. Byly velmi romantické a ostré a sklidili jsme za ně obdiv kamarádů. Ale už je nemám, rozdal jsem je. A negativ zatím nenašel. Leda snad…že bych zašel za Trhačem, až vyvěsí vlajku. Ten si fotky lepí do alb, takže už pak nejdou věnovat. On byl vždycky nápaditý.
Ch., 18.1.2015
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana