Cestu na památný kopec Blaník nedaleko Vlašimi jsme plánovali dlouho. Zaujal mě i další cíl té cesty, který po prostudování mapy navrhl Trhač. Zlatodůl Roudný! Od útlých dětských let jsem byl zaníceným amatérským mineralogem a na této lokalitě nedaleko Blaníku jsem dosud nebyl, ačkoli zlato jsem již hledal leckde.
Sobotní ráno nás zastihlo ve výborné náladě na Hlavním nádraží. „Mamka mi včera řekla, že jsem jak vepř“, halekal na nás přicházející Trhač již z dálky, „tak držím od rána od šesti bobříka hladu. Musím vydržet 24 hodin jen o vodě!“ Dan, Jim i já jsme tím byli zaskočeni, neboť Trhač nosíval na vandry zdaleka největší zásoby jídla a nedělalo mu problém se o ně rozdělit. „No tohle,“ ucedil jsem polohlasně k Danovi, „mám jen dva rohlíky a několik taveňáků…!“ Ale Trhačovi nenápadně přicházející hlad asi zbystřil sluch a hned vyhrkl: „Tak to ti teda nezávidím, taveňák – fuj! Nechutné! Odpuzující!“
Ve vlaku se Jim Trhače asi v pětiminutových intervalech ptal, jestli už má hlad a Trhač vytrvale odpovídal, že ne. Vrcholem zlomyslnosti bylo, když Jim vytáhl ze svého obludného a pomačkaného batohu obří chleba s turistickým salámem a s výkřiky rozkoše před Trhačovým nosem ukusoval a žvýkal mohutná sousta. „Sám jsem si krajíce z prostředku bochníku ukrojil,“ povídal a zakuckal se přitom smíchy, „a k řezníkovi pro kilečko salámku došel!“ Dan i já jsme se taky řehtali, až jsme se za břicha popadali. Trhač se nesmál. Slinil.
Z Vlašimského nádraží jsme po čtvrthodině chůze mezi domky a přes louku dorazili na roztomilou mez, na níž rostly ptáčnice. Drobné třešinky zrovna zrály a byly sladké a dobré. Co dobré – vynikající! Trhali jsme je plnými hrstmi a cpali se jako nikdy. „Co to je, slyšíte!?“ zpozorněl Dan a znepokojeně se rozhlédl. Slyšel jsem to také. Pomalu sílící, vysoký zvuk. „To kvílí Trhač,“ zazubil se Jim, „ty nejíš třešně, Trhači?“ Bylo tomu skutečně tak. Chudák Trhač seděl opodál v trávě a celou dobu na nás koukal. Kvílel.
Ale i jiný zvuk se ozval. Vzdálený a hrozivý. „Bouřka?“, zeptal se Jim a všichni jsme zraky pátrali po jižním obzoru, odkud zvuk, jak se zdálo, přišel. „Asi bouřka, ale daleko,“ řekl jsem, „vždyť je krásně, svítí Slunce, modrá obloha…“ Ale představa mokra a zimy mi trochu zkazila náladu. Nechtěl jsem na zádech tahat velký náklad, takže jsem v batohu nesl jen spacák. Žádné oblečení nebo pláštěnku. „V předpovědi na dnešek věštili i bouřky,“ ucedil Dan. „Já to taky slyšel“, já na to, „ale nevěřil.“
„Zvedáme se, jdeme na Blaník“, zavelel Dan, zacpal si uši a pohlédl na Jima. Ten seděl vedle Trhače, trápil svou rozladěnou kytaru a příšerně falešně zpíval „Jó třešně zrály“. Památný Blaník byl jen hodinu svižné chůze daleko. Nad jeho zalesněný vrchol vyčnívala rozhledna. Na tu jsme si také brousili zuby.
Z vrcholu rozhledny byl krásný výhled, zejména na blížící se bouřková mračna. Ale i na menší kopec hned za Blaníkem. Zdálo se, že na jeho vrcholu jsou ruiny nějaké velké stavby. „To je zřícenina tři sta let staré kaple“, poučil nás Trhač, cestu měl nastudovanou dokonale. „Výborně“, ožil Jim, „můžeme tam uspořádat rytířský souboj!“ „Člověče, spletl sis století i místo“, zchladil ho Dan. Za půl hodiny se skutečně v malebné zřícenině Jim a Dan mydlili klacky po hlavách. Naštěstí to netrvalo dlouho. Oba se prohlásili vítězem klání a sháněli se po náplastech a obvazech. Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože odpoledne pokročilo a k dnešnímu cíli – zlatodolu Roudný – to byla ještě hodina cesty.
„Podle mapy by tady měla být někde štola“, řekl Trhač a rozhlížel se. Ale cesta opustila les a my překvapeně stanuli na louce s ohništěm a dvoumetrovým totemem, ozdobeným spoustou lebek a hnátů. „Doufám, že je to všechno ze zvířat“, nešetřil humorem Jim, „jinak bych se tady začal bát!“
Místo bylo nádherné a my se rozhodli zde, vedle těch kostí zvířecích, složit i naše. Dan se k nám otočil a řekl: „Rozdělám oheň, kdopak z vás má sirky? Nechcete mi tvrdit, že nikdo, jako minule?“ Ani nečekal odpověď, bylo mu to jasné. Trhač odkvačil na výzvědy do okolí a za minutu volal z blízkého lesíka, že našel štolu. Běžel jsem za ním. Stál na lesní cestě, kterou křižovalo rezavé potrubí, ústící z temnot přilehlé štoly. Ze štoly vytékal potůček, ale dovnitř se dalo vlézt. Ve světle baterky jsme spatřili písčitý ostrůvek, obklopený čistou vodou. Byla tam zima, rádi jsme se vrátili na denní světlo a vyhlédli si v lesíku rovné místo k přespání.
„Třeba pršet nebude“, zadoufal jsem u ohně, když v dáli znovu zahřmělo. Stmívalo se. Večeřeli jsme a statečný Trhač dělal, že to nevidí. On snad toho bobříka uloví, napadlo mě. Dan si uvařil rýži a já se dusil taveňákem. Několika ešusy čaje jsme spláchli prach dnešní cesty. „Zbytečně táhnu půl kila cukru“, spustil Jim, „udělám si z něj karamel“. Vytáhl z bezedné batožiny pánvičku s vyraženým letopočtem 1918, kterou si velmi cenil, položil ji na hořící klacky a nasypal do ní hromadu cukru. Cukr se začal škvířit a připalovat a úžasně voněl. Chudák Trhač. Ale karamel dopadl nevalně. Ani když do něj po vychladnutí Jim sekal nožem, nechtěl se pánvičky pustit. Tvrdý jako kámen. Kuchař Jim se rozlítil a ve vzteku pánvičku i s karamelem mrštil dvacet metrů daleko do kopřiv.
Děsivý zvuk. Jak si na něj dobře pamatuji! Bylo po půlnoci, leželi jsme v lesíku kousek od štoly. Jim si ve spacáku zalezl do obrovského igelitového pytle, zapařil se a v mžiku usnul. Já ležel ve spacáku, zabalený do vysoce promokavé celty, kterou jsem nikdy neošetřil proti vodě. Nemohl jsem usnout a slyšel ten děsivý zvuk od samého počátku. KAP…KAP…KAP…! Žádné hřmění, přišel jenom déšť. Třeba to bude jen pár kapek, napadlo mě. Ale kdepak. KAPKAPKAPKAPŠŠŠŠŠ…! Slejvák. Půl hodiny jsem dělal, že o tom nevím. Potom prosákl i spacák. Sáhl jsem do kapsy pro kapesník. I ten byl úplně mokrý. „Do prčic!“ zaláteřil v temnotě Trhač, „jdu do štoly“. „Jdu taky“, přidal jsem se. Vylezl jsem ze spacáku. Strašná zima. A já měl jen kraťasy a triko.
Popadl jsem spacák, celtu a batoh a vydal se za světlem Trhačovy baterky. Ve štole byla zima jako venku, ale nepršelo tam. Hned po nás přiškobrtal ještě Dan, a tak jsme tam na písčitém ostrůvku stáli tři. Naše věci jsme položili na zem a Trhač posvítil na hodinky: „Šílený, je jedna hodina…!“
Nevěděli jsme, co si dál počít. Rozdělat oheň venku na louce? Venku lilo jako z konve, všechno bylo mokré. Stáli jsme ve štole a Trhač zhasl baterku, aby šetřil baterii. Propadli jsme se do naprosté tmy a zimy. Pamatuji se dobře na tu beznaděj. Jen drkotání zubů, rachot deště zvenku, tma a jinak nic. Říkal jsem si, to přece není možné, čekat takhle do rána několik hodin…
Ale jiné řešení zkrátka nebylo. Nikdy předtím jsem tak nepříjemnou a bezvýchodnou situaci nezažil. Za hodinu jsme byli tak ztuhlí, že nás přestaly poslouchat ruce i nohy. Třásli jsme se zimou, říci slovo bylo skoro nemožné. Mohly být tak tři hodiny ráno, když Dan obtížně vykoktal: „…Sirky…promočený…usušit…do vlasů…“. Myslel to vážně, neblouznil. Sdělil nám, i když mu to trvalo hodně dlouhou dobu, že mokré zápalky lze v takto krušných podmínkách usušit jediným způsobem - nastrkat je jednotlivě do vlasů. Vyndal třesoucími se prsty z kapsy krabičku a jednotlivé zápalky si strkal do vlasů. Několik mu jich přitom upadlo na zem. „Trhači, posviť, prosím, na zem“, řekl.
Trhač posvítil pod naše nohy a z hrdla mu vyšel přiškrcený výkřik. A nejen z jeho hrdla. Náš ostrůvek zmizel a my stáli po kotníky ve vodě. Ani jsme si toho nevšimli! Ze štoly teď proudil ven přes cestu slušný potok. „Vida, z potůčku potok, z říčky řeka“, vysoukal jsem ze sebe a lovil z vody můj péřový spacák. Zvedal jsem ho, ale byl tak těžký nasáklou vodou, že mi vyklouzl z rukou. „To nech ležet…“, s křečovitým úšklebkem přidal Trhač citát z filmu a já se musel zasmát. Konečně zasmát, po několika zoufalých hodinách… Dokonce mě vtipně napadlo, že spacák ztěžkl přívalem zlatěnek, které do něj proud vody zanesl, ale ani jsem to neřekl nahlas. Zlato mi bylo ukradené, stejně jako ostatním.
Ale našemu trápení mělo brzy odzvonit. Krátce po tom, co Dan vrátil usušené zápalky do krabičky (ano, ono to fungovalo!), venku v lese vypískl první pták. A po něm další a další! Bylo asi půl čtvrté ráno a déšť ubral na síle. Do Dana najednou jako když střelí. „Březová kůra!“, vykřikl. Několika nejistými skoky vyběhl do tmy a zmizel v lese. S Trhačem jsme vylovili z vody naše batohy a spacáky a vše vytáhli na cestu před štolu. A skutečně, noc odcházela, rozeznávali jsme les kolem nás a začali zpívat ptáci. Přes naši zuboženost se mě zmocnila euforie a drkotání zubů nezamezilo hřejivé vlně radosti. Vydrželi jsme to a teď už to bude jenom lepší!
Dan se vrátil s březovou kůrou a náručí navlhlého klestí. Přesunuli jsme se k ohništi, které již bylo po nočním lijáku bez jediné jiskřičky. „Držte mi tu ruku, ať se mi tak neklepe“, vyzval nás Dan. Bylo to komické. Zimou rozklepaná ruka nebyla schopná vyndat zápalku z krabičky. Když se to nakonec podařilo, ruka nedokázala trefit zápalkou škrtátko. Věřte nevěřte, nakonec jsme škrtali jedinou zápalkou tři lidé najednou.
Úžasný pocit. Hlavička vzplála, zakouřilo se, za chvilku vyskočil plamének ze svitku březové kůry. „Igelit, kus igelitu, kdo máte…“, povykoval Dan. „Igelit do ohně?...“, vyděsil se Trhač, „vždyť jsme trampové!“ „Ne do ohně, ale nad oheň! Pořád trochu prší, sotva to hoří!“ Tak jsme tam stáli nad ohýnkem, drželi nad ním kus igelitu a ohřívali se v teplém kouři. A radovali se, že už je ráno.
Děsivým zážitkům však neměl být konec. Krátce poté, co jsme s Danem posnídali, se údolí otřáslo šíleným řevem. Vyplašení ptáci opouštěli hnízda a zvěř les. Byl to Trhač, kdo zařval. „Je šest hodin“, pokračoval, „dejte mi všechno vaše jídlo, je–li vám život milý!“ Pochopili jsme. Trhač ulovil bobříka hladu. Náš život nám byl milý, zvláště po předchozí noci. Trhače jsme zahrnuli vším, co jsme měli. S hekáním se cpal mokrým chlebem, lančmítem a taveňák si cpal do hlavy i nosem. Aspoň to tak vypadalo. Když to všechno spořádal a my už nic neměli, zasvítily jiskry v jeho očích, zvedl se od ohně a kamsi vyběhl. Vrhl se do nedalekých kopřiv a v momentě byl zpátky s Jimovou pánvičkou z roku 1918. Už cestou zpátky k ohni olizoval karamel. Několika ranami o kámen karamel z pánvičky uvolnil, mocným chrupem rozkousal a snědl. Nezbylo nic.
Kolem ohně jsme vztyčili několik klacků a na ně rozprostřeli spacáky. Ale stejně to nikam nevedlo, i když déšť zcela ustal. V osm hodin se na kraji louky objevil rozcuchaný Jim. „Co tady blázníte, proč jste vstali tak brzo?“ Ve svém igelitovém zapařeném teplíčku prospal tvrdým spánkem celou noc a o žádné průtrži mračen neměl ani ponětí. Šťastný člověk.
Šestnáct kilometrů na autobus. „To je nejblíž“, povídal Trhač. Nekonečně těžký mokrý batoh a dlouhá cesta před námi…ale co to bylo proti noci na dnešek. V autobuse jsme usnuli jak špalci. Ještě, že jsme sebou měli odpočatého usměvavého Jima. Na konci naší pouti nás citlivě probudil a zeptal se: „Tak jak se vám, hoši vydařil víkend? Mně znamenitě!“
V Ch., 5.4.2015
Poznámky k historce „Déšť" - jak to bylo doopravdy, doplňky od očitých svědků, fotodokumentace...
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana